Otázky do pranice

05.01.2010 22:30

Poslední dobou se velice zabývám otázkou, ke které se jednou dostane každý, kdo má s koňmi něco společného. Otázkou problémů s kopyty, pohybovým ústrojím a následně celkovým zdravím koně. Otázkou zda koně kovat, jaké klady a jaké zápory podkování nese lidem a jaké koním a co způsobuje koňskému organismu. Otázkou jestli je toto „nutné zlo" (a tak bylo a je podkování běžně nazýváno i jeho zarytými zastánci) opravdu nutné, otázkou, zda je možné, aby koně byli tohoto „zla" zbaveni a mohli žít a spolupracovat s lidmi bosí a proč a jak toho dosáhnout.

Toto téma, jak jsem zjistil, vzbuzuje mnohdy až neuvěřitelné emoce.

Jsme logicky ovlivněni desítkami generací našich předků, kteří přijali podkování jako danou nutnost, která jim umožnila používat koně bez ohledu na to, v jakých byl chován podmínkách a určitou dobu i bez ohledu na to v jakém stavu se nacházely jeho kopyta a jaké patologické změny se v nich, následkem špatných životních podmínek a podkování, odehrály.

Dokud vše funguje a kůň chodí, většina lidí nemá výrazný důvod se tímto zabývat. Až ve chvíli, kdy se léta zakrývaný problém stane viditelným a, dostupnými, bohužel běžnými, prostředky (ortopedické podkování) neřešitelným (tím, co problém způsobí, nemůže být problém odstraněn), se nešťastný majitel koně začne pídit po nějaké pomoci. Pokud hledá v běžném, konvenčním prostředí, je mu většinou odborně doporučeno sejmout podkovy a najít pro koně důchod někde na pastvině. Nebo, v tom horším případě pro koně, budiž bohu žalováno, buď neurektomie, čili vytětí nervu, nebo utracení.

Chtěl bych vám teď jen nastínit cestu, po které jsem se vydal já se svými koňmi a důvody a podněty, které mě vedly k tomu že mí koně chodí bosí a já píši články o této tématice a studuji Celostní metodu ošetřování bosých kopyt u MVDr.Strasserové.

Začalo to zhruba před jedenácti lety. Okolnosti mě donutily (osud?, náhoda?, vývoj?) a já jsem si koupil svého prvního koně. To,že „prvního", že ne jediného, jsem tenkrát ještě opravdu netušil. A že jich bude ještě víc,tak to už vůbec ne.

Ale v zásadě jsem mohl asi už začít tušit, co mě čeká. Netrvalo to dlouho a narodil se vztah. Zamiloval jsem se do svého prvního koně. Kobylka Nelly. Jel jsem si ji prohlédnout na doporučení veterináře, který tenkrát jezdil na statek,kde jsem si půjčoval koně na ježdění, kterému se jednoho dne obnovilo zranění šlachy (plnokrevník s dostihovou minulostí). Doporučení znělo: „to je kůň pro tebe..." . Stála v nevelkém boxe, měla nedávno sundané podkovy, na zadních nohách velké nálevky, na předních lehce špalková kopyta, výrazně strmý postoj a velmi nekvalitní rohovinu. Bylo jí 7 let. Má známá, statkářka ze statku, na kterém jsem jezdil, mě varovala, že kobyla asi bude mít problémy s nohama, ale mě to tenkrát bylo úplně jedno. Podívala se na mě, projel jsem se na ní a chtěl jsem jí. Říkal jsem si, že když jí dám veškerou péči (pravidelné kování, přípravky na podporu růstu kopyta, něco na klouby), že to bude dobré a spraví se to. Stalo se a já na ní jezdil asi 5 let. Myslel jsem, že ji něco učím a přitom učila ona mne. Čekala hříbě a mě najednou přišlo nesmyslné dávat jí do huby udidlo, když jsem s ní stejně jezdil na volné otěži. Železo v hubě pohody nepřidá. Začal jsem jezdit na ohlávce. Ani chyba jezdce tolik nevadí. A Nelly to očividně vyhovovalo. Pak se jí narodila klisnička Navarra a chodila s námi na vyjížďky. Bylo to velké štěstí. Jednou jsem Nelly sundal ohlávku a zkusil skákat nízký parkur bez ohlávky. A ono to fungovalo. Zřejmě jsem ji moc nevadil. To už jsme v rodině měli dalšího koně - Gustava, ale moje žena tenkrát přestala jezdit a já začal i s ním.

Nějaký čas jsme se tahali - tvrdil mi, že když na něj mám jen ohlávku, že mě nemusí, v případě střetu zájmů, respektovat. Snažil jsem se najít cestu skrze důslednost a trpělivost. Trávil s ním i víc času a zase začal vznikat vztah. Občas to vypadalo, že mě chápe.

Mezitím mi osud přihrál čtvrtého koně, Démona. Byl na statku, majitel neplatil, kůň se takzvaně „prožral" a byl na prodej. Řekl jsem, že než se prodá, budu na něm jezdit. Pak se našel kupec. Koupil jsem ho. Byl úplně jiný, citlivý, vnímavý, rychlý, příliš opatrný na sebe, krásně skákal - ale nechtěl. Nelly se mezitím začaly zhoršovat problémy s nohama, před kterými mě varovali, už když jsem ji kupoval. Diagnóza byla artróza, čipy - veterinář doporučil sejmout podkovy a důchod. Bylo jí 13 let. Jejímu hříběti, Navařře, byly 4 roky a kvůli špalkovému kopytu ji kovář koval od jejích 6 měsíců (!!!). Nelepšilo se to, dal jsem udělat rentgeny a diagnóza zněla: začínající artróza. Byl jsem bezradný a zoufalý. V průběhu této doby jsem se už pokoušel s Démonem závodit v parkurech stupně Z. Pochopitelně na ohlávce, protože jsem svým koním slíbil, že ode mne dostanou do huby už jedině mrkev, ale většinou jsme končili někde okolo čtvrtého skoku, na kterém Démon objevil něco podezřelého. Snažil jsem se tomu přijít na kloub a přesvědčit ho aby mi důvěřoval a nakonec se nám to podařilo. A začali jsme skákat bez ohlávky. Nikdy bych byl nevěřil, že to spolu dokážeme. Třešničkou na dortu našeho snažení byl, před asi dvěma lety, bezchybný parkur stupně Z, po jehož absolvování jsme byli diskvalifikováni a to právě z důvodu nenauždění koně. A tím také nepřipuštěni do rozeskakování, což mě velice mrzelo. Jinak byla má radost obrovská. Je to neskutečný pocit.Mezi tím jsme spolu, a i s Gustavem, absolvovali spoustu parforsních honů, mezi nimi i jeden z nejtěžších honů v Německu, u zámku Hexenagger. To už jsem měl všechny své koně bosé a ve volném ustájení. Vzhledem k nedostatku času, ale nakonec i proto, že mě to baví, jezdím se všemi svými bosými koňmi najednou, pouze s vodítky okolo krku a většinou bez sedel. Ale abych příliš neodběhl od tématu.

Přečetl jsem jednu z knížek Dr.Strasserové, Život se zdravými kopyty, a pochopil jsem. Pochopil jsem, proč je Nelly od svých třinácti let v důchodu, proč má její dcera, která se narodila u mě, a pro kterou bych udělal všechno, aby byla zdravá,ve čtyřech letech, po veškeré péči, úzká, špalková kopyta a začínající artrózu, pochopil jsem, že je načase něco změnit.

Ale k věci. Dostaly se ke mně informace, které, jak jsem se domníval (a domnívám se stále a čím dál víc) pokud se dostanou k majitelům koní, jezdcům, veterinářům, podkovářům, musí zásadně změnit jejich myšlení a náhled na věc, stejně tak intenzivně, jak zapůsobily na mne. Informace zcela logické, racionální, vycházející z fyzikálních i přírodních zákonů,anatomie i fyziologie zvířete, o kterého se jedná - tedy koně - a z materiálů vzniklých z odborných i vědeckých výzkumů a pozorování jak ze současných tak i dávnověkých pramenů.

Tvrzením, že kůň podkovy potřebuje jen připouštíme, že je něco od základu špatně ve způsobu života koně, držíme se středověkých postupů a popíráme moderní vědecká fakta, známá z anatomie, fyziologie, biochemie, fyziky a vědy o psychice a chování.

Je špatné dělat něco nedobrého pokud žiji v nevědomosti. Ale daleko horší je na tom trvat i ve chvíli, kdy se dozvím, že jsem dělal chybu a odmítnu si tu chybu přiznat. Neboť jak se zpívá v jedné písničce:...chybami se moudrá hlava učí.....

Já jsem udělal to, co jsem, ve chvíli kdy jsem tyto informace získal, udělat musel. Zbavil jsem své koně podkov, umístil je na zatím provizorní pastvinu, vyhledal jsem tehdy jediného člověka v Čechách, který vystudoval u Dr.Strasserové a po vyšetření krví, abychom zjistili,zda jsou koně zdrávi a mohli začít správně strouhat (kopyta jsou velmi úzce spjata s vnitřními orgány koně a pokud tyto nejsou v pořádku, zásah do kopyt by mohl vyvolat nebezpečnou reakci organismu), jsme se začali snažit vrátit kopytům mých koní jejich původní tvar a funkci.

Asi za dva měsíce na to jsem zorganizoval první třídenní seminář „Život se zdravými kopyty", pro sebe a své přátele, kde jsme se dozvěděli základní podstatné věci, které je třeba k tomuto tématu znát a seznámili se se základními zásadami úpravy zdravých kopyt.

No a od té doby buduji a vylepšuji venkovní ustájení, pravidelně strouháme, mé dvě kobyly, které strávily přes půl roku na rakouské kopytní klinice u našeho lektora abychom urychlili proces jejich léčby a pomalu začínáme vidět pokroky, které postupně u mých koní nastávají a pořádáme další a další semináře na toto téma.

Mezitím jsme začali s mými sedmi dalšími kolegy studovat u Dr.Strasserové Ošetřování bosých kopyt a snažíme se co nejlépe tuto metodu pochopit a naučit se preciznosti a pečlivosti při její aplikaci. Bohužel se setkáváme s tím, že mnoho lidí upravuje koním kopyta a zaštiťuje se touto metodou. Chtěl bych před tím důrazně varovat. Každý, kdo absolvuje základní seminář, by si měl odnést představu o tom co a jak. Ale v žádném případě nemůže říci: já vím jak na to, nebo - já to umím a strouhám podle Dr.Strasserové. Studium Ošetřování kopyt trvá dva roky a je třeba se naučit a pochopit všechny souvislosti a získat patřičnou dovednost.

Pro všechny, kteří se rozhodnou dopřát svým koním šťastnější a zdravý život bez podkov, musím doporučit následující postup.

  1. opatřit si dostupné informace - doporučuji knihy Dr.Strasserové Celostní ošetřování bosých kopyt a Podkování - je toto zlo opravdu nutné?
  2. pokud možno se zúčastnit semináře Život se zdravými kopyty (www.vaclavvydra.cz, www.hnevsin.cz )
  3. vyhledat certifikovaného ošetřovatele kopyt (www.tretikun.cz, www.vaclavvydra.cz, ) a konzultovat s ním stav koně a jeho kopyt vyšetření krve na orgány - nutné, rentgeny žádoucí)
  4. vytvořit koni zpočátku alespoň základní podmínky k tomu, aby měl 24 hodin denně možnost pohybu (výběh, pastvina - uspořádání a povrch konzultovat s ošetřovatelem kopyt)
  5. zajistit koni dostatečný pohyb odpovídající jeho stavu a na patřičném povrchu
  6. pozor na odlišnosti různých jiných způsobů úpravy kopyt

Ještě bych rád předložil několik podnětů k zamyšlení v citaci z knížky Dr.Strasserové "Podkování - je toto zlo opravdu nutné ?".


Na miskách vah: plusy a mínusy podkování

Plusy

  • Možnost koně používat na jakémkoli povrchu, kdykoli, aniž bychom museli věnovat nejmenší pozornost zdravému životnímu stylu koně či péči o jeho kopyta - ovšem vše je na úkor zdraví koně a jeho doby „použitelnosti".
  • Možnost nezabývat se na omezenou dobu biologickými hranicemi koňského organismu - také na úkor zdraví koně a doby jeho „použitelnosti".
  • Možnost udržet chromého koně použitelným ještě o něco déle (zatímco se ale poškození stále zhoršuje).

Mínusy

Postupně deformuje kopyta (způsobuje kontrakci kopyt), z toho vyplývá:

  • bolest, změny ve způsobu pohybu, klopýtání, problémy svalů, kostnatění, artritida
  • deformace kopytní kosti a kopytních chrupavek
  • poškození škáry (příprava cesty pro rotaci kopytní kosti, zchvácení apod.)
  • hniloba, nemoc bílé čáry, podotrochlóza

Podkováky ničí kopytní stěnu, z toho vyplývá:

  • vysušení a ztráta pružnosti rohoviny
  • porušená izolační schopnost rohového pouzdra
  • snížený metabolismus při poklesu venkovní teploty, negativně ovlivňující obzvláště produkci nové rohoviny a pevnost zavěšení kopytní kosti

Omezuje krevní oběh v kopytě a s ním spojené veškeré dříve zmíněné poškozující účinky, včetně přetížení srdce aj.

Způsobuje metabolické problémy. V důsledku toho vzniká:

  • nevyváženost v hospodaření organismu s proteiny
  • problémy kůže, jater, ledvin, koliky apod.

Vlivem vibrací poškozuje škáru (Raynaudův syndrom).

Mění místo a způsob zatížení a překlopu kopyta:

  • potíže se svaly a šlachami, kostnatění kopytních chrupavek

Způsobuje v kopytech nepřirozené tlaky:

  • vznikají rozštěpy, separace bílé čáry, sloupek (keratom)

Znemožňuje absorpci nárazů:

  • vzniká kostnatění, kloubní poškození, artritida.

Výrazně oslabuje schopnost koně cítit povrch: nebezpečí úrazu koně i jezdce, zakopávání nebo dokonce pád.

Podkovy zvyšují váhu kopyt:

  • větší působení odstředivé síly během pohybu, přetížení a výrony vazů,
  • zvýšené riziko a vážnost zranění člověka či jiných koní kopnutím podkovaným kopytem.

Zhoršuje schopnost přilnutí k povrchu:

  • neschopnost pohybovat se s jistotou po sněhu, mokré dlažbě apod.,
  • zvýšený odpor při obratech,
  • poškození kloubů, šlach, vazů a kostnatění.

Brání plnému vývinu kopytní kosti u mladého koně.

Mění stavbu těla a postoj koně:

  • kůň se snaží uniknout tlaku na bolestivé části kopyta,
  • kopyto roste křivě, změny úhlování osy prstu a postavení kloubů

Způsobuje větší poškození cest a stezek.

Znamená vyšší výdaje (podkovář, veterinář, výměna koně).

Znemožňuje včasné rozpoznání překračování biologických omezení koňského organismu.

 

Podkování představuje vynález, který nevylepšuje to, co vytvořila příroda, ale spíš vhodně zakrývá chyby člověka a závady v životním stylu koně, jeho pracovním vytížení a v péči o kopyta. Během několika tisíciletí, kdy lidé používali bosé koně, se ukázalo, že bosý kůň, když je držen v podmínkách sledujících jeho biologické potřeby, je schopen plného výkonu.

Velká válečná tažení ve starověku, stejně jako koně dnešních nomádských kmenů, jsou výmluvným důkazem toho, že domestikovaní koně nepotřebují žádnou ochranu kopyt. A ačkoli existují texty staré tisíce let popisující detailně trénink a péči o koně, není v nich ani zmínka o problémech s kopyty či popis jejich léčby. Toto můžeme nalézt v hojném množství až v textech datovaných do středověku, kdy byly vynalezeny a začaly se běžně používat podkovy.

Podkování posouvá meze koňským výkonům skrze paralyzující účinky na funkci nervů. Neexistuje žádný vědecký důkaz, který by mluvil ve prospěch podkování. Doporučením pro podkování nemůže být ani celkový zdravotní stav podkovaných koní. Pouze jen na krátkou dobu zvýší výkonnost koně na úkor jeho celkového zdraví a pravděpodobně i délky života.

Arthur Schopenhauer (1788-1860) řekl: „Každá pravda prochází třemi stadii. Nejdříve je zesměšňována. Potom se jí výrazně oponuje. A nakonec je přijata jako naprostá samozřejmost."

Už dnes čím dál více majitelů koní začíná být aktivní a hledají lepší způsoby, jak se radovat ze svých koní a přitom jim neubližovat. Toto je úsvit nové éry. „Přirozené" metody léčby i horsemanshipu získávají na popularitě; strach, síla a potlačování jsou čím dál více považovány za zbytečné, škodlivé a odsouzeníhodné. Harmonie a cit, to jsou klíče k novému (nebo starému) řádu světa.

Je možné doufat, že se bosá kopyta opět stanou normou, spíše než výjimkou... Protože co je více přirozeného, než bosý kůň? 

s úpravou byl tento článek publikován v časopise Koně a Hříbata, napsal Václav Vydra