Psychická pohoda koně ve volném ustájení

01.01.2010 01:02

 Koně jsou od přírody zvířata, žijící ve společenství stáda, na otevřeném prostoru, migrující na velké vzdálenosti. Nevyhledávají žádné skrýše, dobře a bezpečně se cítí, pokud mají přehled o tom, co se v jejich okolí děje a pokud mají možnost před případným nebezpečím prchnout. Potřebují přímý fyzický kontakt s ostatními koňmi.

Když jsem měl kdysi ustájené koně konvenčním způsobem a oni chodili takzvaně přes den na pastvinu, měl jsem pocit, že jim to opravdu svědčí a že se jejich psychika pomalu zlepšuje a oni jsou vyrovnanější. Přes den na pastvinu znamenalo v zimě na cca 6 hodin, na jaře či na podzim na cca 10 hodin a v létě, pokud bylo horko, chodili na cca 12 hodin na noc. Měli takzvaně obrácený režim. Ze začátku mi to přišlo divné, ale pravda je, že v noci je podstatně chladněji a také hmyz koně tolik neobtěžuje. Občas jsem byl podvědomě zoufalý, když třeba pršelo a koně byli ponecháni ve stájích, aby zaprvé nezničili mokrou pastvinu a za druhé, aby nezmokli a třeba nenastydli. Vžíval jsem se do pocitu koně, který je nucený stát třeba dva dny v boxe, který i pokud je hodně prostorný, je pro pohyb koně naprosto nedostačující.

A to model, který popisuji, je v mnohých stájích naprosto nepředstavitelný, buď pro to, že tam nedisponují potřebným počtem výběhů, nebo že koně z bezpečnostních důvodů ven nepouštějí, aby se nezranili nebo pouze třeba na hodinu či dvě na střídačku a to po jednom nebo maximálně s koněm, se kterým se takzvaně snese.

Rozdíl mezi stupněm psychické pohody u takovéhoto koně a koně, který chodí ven na půl dne je opravdu veliký.

Ale rozdíl mezi takovým koněm a koněm,který je celoročně venku, ve stádě, 24 hodin denně, je propastný.

Od doby, kdy jsem před třemi lety dal své koně ven, nemohl jsem si toho obrovského rozdílu nevšimnout. Koně začali být daleko klidnější, vyrovnanější, sebevědomější, ale také vstřícnější, komunikativnější a chovali se naprosto čitelně a předvídatelně. A to jsem si před tím myslel, jak vyrovnané a spokojené koně mám.

S takovým zvířetem se vám pak komunikuje mnohem snáz.

A nejenom vám, ale i ostatním koním, kteří si mezi sebou vytvoří jasné, čitelné a průhledné vztahy, naučí se respektovat hierarchii ve stádě, číst a respektovat výrazové prostředky svých druhů ve stádě (pak se vám nebude stávat, že budete mít problém se svým koněm pokud pojedete na nějakou hromadnou vyjížďku), přestanou se bát v přírodě běžných věcí, jako jsou různá zvířata, ptáci, vítr, bouřka atd.

Měli bychom se smířit s tím, že kůň je prostě v přírodě daleko spokojenější.

Pokud vám někdo bude tvrdit, že jeho kůň se těší do stáje, že ve výběhu nebo na pastvině v určitou hodinu čeká až už ho konečně někdo pustí „domů", pak vězte že to není tím, že se ve stáji cítí dobře, ale tím, že si zvykl, že tam dostane nažrat a jsou tam ostatně také všichni jeho známí koně.

Ve výběhu nejspíš už nemá co žrát a jádro tam nikdy nedostává. Mnohdy není v denních výbězích k dispozici ani voda. A i když má takový kůň to „štěstí", že chodí do výběhů se všemi koňmi ze své stáje, stejně hierarchické vztahy v takovéto komunitě nefungují tak jak by měly, protože kontinuita soužití je přerušována mnohahodinovým pobytem v samotce boxu.

Koně, kteří „bydlí" ve stádě na pastvině nebo ve venkovním ustájení, mají tento „pocit domova" právě tam .A to ne proto, že by si vybudovali k onomu místu nějaký zvláštní citový vztah, ale pro to, že vědí že tam vždycky naleznou zbytek stáda a samozřejmě dostatek potravy a vodu. A samozřejmě také zjistili, že jim tam nehrozí žádné nebezpečí. Koně jsou kočovníci, migrující za potravou, takže i to, že ji mají stále na určitém místě a na tomto ohraničeném prostoru žijí, je pro ně vlastně nestandardní způsob života.

Další chybou je myslet si, že kůň si v boxe „odpočine"a „vyspí se". Koně nemají žádný cyklus dne a noci. Naopak v noci jsou mnohdy aktivnější. Návyky na dobu krmení, dobu klidu a dobu práce jsou návyky, které koním vnucuje člověk pro své vlastní pohodlí. Kůň je od přírody zvíře, které žere, když má hlad, spí,když k tomu má zrovna chvilku klidu a chce se mu a odpočívá, když to potřebuje. A ze všech těchto činností, pokud je ve volném ustájení, s ostatními koňmi a s možností pohybovat se a nažrat se kdy chce, může být, pokud je třeba kdykoliv vyrušen „svým člověkem" a po dobu kdy jsou spolu, s ním sdílet společné zážitky. Vyjížďka, trénink, procházka, hry apod. Těch pár hodin - pokud má „jeho člověk" tolik času - si rád užije, nebo v tom horším případě vydrží.

Nesmíme zapomínat,že za normálních okolností stráví kůň většinu dne přijímáním potravy. Má poměrně malý žaludek a jeho trávicí cyklus trvá cca 3 hod. tzn. pokud dostane nažrat pouze 2x denně a nemá celý den k disposici seno nebo trávu, logicky musí trpět hlady. Pokud se k tomu ještě přidá stres z uzavřeného prostoru, nemůžeme se divit jeho nestandardnímu chování (apatie nebo naopak agresivita) a takzvaným zlozvykům (tkalcování, hodinaření, klkání...). Tyto „zlozvyky" nejsou nic jiného, než zoufalými pokusy koně nějak si ukrátit čas a jakoukoliv činností se pokusit zbavit se stresu, který za normálních okolností může „rozchodit". Kůň ve volném ustájení nikdy žádným takovým „zlozvykem" netrpí. Pokud si ho s sebou přinesl z předchozího pobytu ve stáji, za nějaký čas se ho velmi pravděpodobně zbaví. Záleží samozřejmě na tom, jak dlouho byl vystaven škodlivým vlivům stájového života a jak závažné a hluboké je jeho postižení.

Pokud tedy splníme všechny podmínky k tomu, aby se náš kůň mohl cítit spokojeně a vyrovnaně, můžeme,pokud je to zapotřebí, přistoupit k nápravě případných „nectností" při komunikaci s námi. Po nějaké době pobytu ve stádě, kdy se kůň evidentně zklidnil (musíme přihlédnout i k tomu, jakým způsobem se mu podařilo do něj začlenit, protože i to má na psychiku koně veliký vliv - při začleňování nového koně je třeba, aby se seznámení se stádem odehrávalo na dostatečně velkém prostoru, kde má nově příchozí kůň dostatečně velký prostor k úniku, a za předpokladu, že koně nejsou okovaní, protože to by mohlo být velmi nebezpečné), doporučuji vzít ho někam na pěknou louku, nechat ho pást a pak si s ním chvíli hrát .Chtít po něm opravdu jen málo. Pak kdy už budeme vidět pozitivní změny v jeho chování - to může samozřejmě trvat delší dobu, třeba půl roku, rok, jednou, až půjdete zpátky do výběhu, sedněte si na něj a dojeďte zpět na jeho hřbetě. Jízda bez sedla je ideální pro bezprostřední vzájemný kontakt a pomůže vám najít optimální rovnováhu.

Zkuste zapomenout na udidlo. Většinou totiž evokuje všechny špatné vzpomínky a zkušenosti. Použijte třeba ohlávku. Jakoukoliv. Nejlépe provazovou. Pokud se bojíte, je to špatně. Pozorujte svého koně, když si s ním hrajete, dosáhněte toho, aby jste mu důvěřovali a dejte svou důvěru najevo. Když on ucítí vaši důvěru, dá vám i svou .Teprve pak si na něj sedněte. Buďte trpěliví. Není kam spěchat. Strach je moc špatný rádce.

Velmi se mi osvědčily dlouhé vyjížďky s nějakým cílem. Dojet někam, kde je příjemně pro vás i pro vašeho koně, kde se může napást, vyválet, vykoupat nebo co já vím, jakou lahůdku si pro něj vymyslíte.

Rozhodně je hloupé jet třeba někam do hospody a přivázat během oběda koně ke klandru. Tím mu moc radosti neuděláte. Spíš si předem domluvit nějakou zahradu nebo si postavit ohradu z ohradníkové pásky. Případně si ji předem připravit.

Chtějte po koni vždycky jen to, na co stačí vaše schopnosti a znalosti. Jen to,co mu jste schopni srozumitelně sdělit a co jste schopni si svou vůlí, umem, vynalézavostí a znalostmi prosadit.

Nezapomínejte, že zlost a vztek nikdy není na místě a vždycky je jen ke škodě vzájemné komunikaci .Ale na druhou stranu se nebojte si takzvaně "dupnout" když vás kůň nevnímá, nebo se k vám chová nepřístojně, sprostě. Mám před očima scénu, kdy jsem ve výběhu rozdával koním chleba a jeden níže postavený kůň se zašklebil na mého Gustava, který si také přišel pro svůj díl. Následovala neuvěřitelná scéna, kdy Gustav onomu koni něco sdělil, pak se oba otočili a poodešli asi dvacet metrů stranou. Předesílám,že to vše se odehrávalo na veliké pastvině. Tam se Gustav k Ferdovi (tak se ten kůň jmenuje) otočil zadkem a uštědřil mu tři kopance.Ferda stál a držel. Načež si Gustav došel pro svůj chléb a Ferda zůstal ve svém „vyhnanství", kam byl odkázán. Před dvěma lety valach Gustav stádo ve kterém je, v podstatě šéfoval, ale když se jedné klisně z onoho stáda narodilo hříbě, rozhodl se, že stádo opustí a založí si vlastní „rodinu". Žili spolu spokojeně asi dva měsíce jak svatá trojice až do doby, kdy se majitel oné klisny rozhodl, že si ji i s hříbětem odveze domů. Gustav je doprovodil až k vozíku (chtěl jsem, aby viděl, že odjíždějí, aby je marně nehledal) a když odjeli, odvedl jsem ho zpátky do stáda. A tam byl najednou poslední z posledních - vyvrhel. Všichni ho odháněli a trvalo asi půl roku, než získal jakés takés postavení zpátky. Už ale zdaleka ne na vrcholu hierarchie. Koně jsou zvířata, která se snaží si ve stádě prosadit svou, ale dokáží respektovat toho, kdo jim to na svůj úkor nedovolí. Jednají na rovinu, problémy mezi sebou si řeší okamžitě. V hierarchii stáda nemusí být vždycky první ten nejagresivnější, ale třeba nějaká přirozená autorita, za kterou ostatní koně jdou, protože se v jeho společnosti cítí dobře.

Pokud k vám např. kůň nechce přijít, je vždycky je efektivnější ho od sebe naopak odhánět, než se jej snažit chytit (princip komunikace v kruhové ohradě).

Ale to už se od původního tématu dost vzdaluji.

V každém případě je třeba vytvořit koni takové podmínky k životu, aby mohl plně rozvíjet své přirozené vlastnosti a instinkty, které pro nás budou tím pádem čitelné a budeme jich moci využít a počítat s nimi. A kůň,který je v psychické pohodě, zdravý a spokojený, bude pro nás předvídatelným a nezáludným partnerem.

A my pak, během vytváření našeho partnerství, mu jasně můžeme dát najevo to, co bychom chtěli, když mu na základě jeho kladné reakce komunikaci usnadníme a v případě záporné reakce mu jeho nežádoucí činnost budeme trpělivě znepříjemňovat.

Ale podstatné je, aby vaše jednání řídila láska, úcta a respekt k vašemu krásnému zvířeti, které je jiné než my, ale přesto je ochotné nás vozit a žít a vycházet s námi.

 

s úpravou byl tento článek publikován v časopise Koně a Hříbata, napsal Václav Vydra